Blín Černý
Jednoletá až dvouletá, žláznatě chlupatá, nepříjemně páchnoucí, 20 až 90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, téměř oblá, hustě chlupatá, zelená. Listy v Jedy Celá rostlina (nejvíce kořen, méně semena a nejméně zřejmě listy) obsahuje alkaloidy, z nich nejvýznamnější je l-hyoscyamin a l-skopolamin, vedlejšími alkaloidy pak jsou atropin, apoatropin a kuskhygrin. Dále je přítomen hořký glykosid hyoscyopikrin, třísloviny, silice a v semeni olej. Využití Zejména v minulosti bylo blínu užíváno i v lidovém léčitelství. Sbírá se hlavně list, ale i celá nať, kořen nebo semena.
přízemní růžici dlouze řapíkaté, v obrysu vejčité, chobotnatě peřeně zubaté, záhy odumírající, lodyžní listy střídavé, sbíhavou bází přisedlé, poloobjímavé, žláznatě chlupaté, tvarem podobné listům přízemním. Květy uspořádány ve vijanech, vyrůstají v úžlabí listenů, takřka přisedlé, 5četné, špinavě žluté a fialově žilkované, kalich 5cípý, vně hustě žláznatě chlupatý. Plodem je tobolka. Kvete v VI až IX.
Otravy se projevují téměř stejně jako otravy rulíkem zlomocným, tzn., že i blín je rostlinou smrtelně jedovatou.
Ve středověku bylo blínu užíváno jako anestetika při operacích a také při revmatismu (zevně se užíval olej získaný ze semen), zápalu plic, kašli, nechutenství či při hadím uštknutí, vdechování par z napařených semen údajně zmírňuje bolesti zubů, celkově lze blínu použít podobně jako listů rulíku zlomocného. Vzhledem k tomu ale, že se jedná o rostlinu smrtelně jedovatou, je její užití v samoléčení krajně riskantní!!!
V současnosti se blínových drog užívá k izolaci alkaloidů, jež nacházejí uplatnění v oficiální medicíně (např. při léčbě astmatu).
